CHIANG MAI - THAJSKO

a město chrámů zároveň. Tak zní definice tohoto velkoměsta severu. "Domi, víš, že je v Chiang Mai přes 300 chrámu?" odpověď dostávám okamžitě."A nemusíme do všech, že ne?"Když v poledne vystupujeme z letadla, pociťujeme stejnou venkovní teplotu jako na Krabi, ale vlhký mořský vzduch se změnil v suchý. Další čtyři dny nás čeká jízda v okolních horách. Na letištních židličkách přerozdělujeme všechny věci do batohů. Téďův a můj batoh s námi pojedou do hor. Máťův a Domči batoh zůstávají v úschovně na letišti. Jízda objednaným Grabem je pro nás novým zážitkem. Barbie taxíkem jsme ještě nejeli. Jakmile usedáme na růžová sedadla, všichni po sobě házíme úsměvné pohledy a vrháme se na focení všech růžovoučkých doplňků. "Mami, tys nevyfotila ty dva slony za námi!" kárá mě Máťa a já pokračuji ve focení. U ubytka, kde jsme objednali poslední noc v Chiang Mai, půjčujeme dvě motorky. Paní nic neříká, ale naše důkladné focení všech škrábanců na motorkách se jí moc nelíbí. Ovšem my dobře víme, že nás tyhle fotky několikrát zachránily před platbou za to, co jsme nezpůsobili. Do toho samozřejmě nepatří škrábance, způsobené mými pády. Než se přemístíme na dnešní ubytko, zajedeme na nejnavštěvovanější chrám, který se nachází na kopci nad městem. Z 350 metrů stoupáme nekonečnými serpentýnami do výšky 1060metrů. Během cesty jsem si vzpomněla na ty, kteří milují jízdu na motorkách mnohem víc než já. Ivana Krotilova - tady by jste si to fakt užili. Do chrámu sice vede lanovka, ale o té vím jen já a nemyslím si, že je tato informace pro ostatní nějak důležitá. Takže si vyšlápneme 308 schodů. No není to krása, projít se stejnou cestou jako zdejší mniši? Podle výrazu ostatních, které začínám s… svojí překypující energií, raději otázku polykám. Za vstupní branou si půjčuji plátěné roucho, které mi zakryje holá kolena. Je nevhodné, až bych řekla urážlivé, vstoupit do chrámu s odhalenými rameny a koleny. U mužů jsou šortky tolerovány, ale tílko ne. Než vstoupíme dovnitř, ještě kluky upozorňuji, aby nešlapali na prahy dveří, nefotili se s Buddhou v zádech a ve svatyních si poklekli s chodidly směrem ven z místnosti. Jsem ráda, že kluci už dávno pochopili, že každá země má svoje pravidla, svojí specifickou kulturu a my jsme návštěvou, která je musí respektovat. K chrámu "Wat Phra That Doi Suthep" se váže legenda o slonovi, jehož dvoumetrová socha zdobí prostranství. Král "Ku Na" uložil část Buddhovy relikvie do schránky, kterou zavěsil na bílého slona. Ten přišel na kopec, kde třikrát zatroubil a následně zemřel. Vybral místo pro tento chrám. Kdybych šla na kopec mimo silnici jako slon, nahoře bych zemřela bez zatroubení. Oči až pálí z množství zlatých budov a sošek. Miluji barevné látkové lampionky, kterým ve větru třepotají stuhy nad hlavami procházejících obdivovatelů. Ve dveřích jedné svatyně pozoruji mnichem probíhající požehnání rodince s malým chlapcem. Už vím jak na to, takže jdu najít Máťu. Téďa odmítá.Oba získáváme požehnání a bílé šňůrky Sai Sin, které symbolizují čistotu, požehnané zdraví a ochranu. "Po dnešní události, bych nejradši napsala, že na Máťu vyšel vadný kousek, ale nebudu předbíhat."V chrámu trávíme téměř tři hodiny a do chatiček přijíždíme se setměním. Koryto říčky před vjezdem do dvora bylo ve tmě dobrou výzvou pro zakončení dne.

Že jsme se vydali na okružní cestu mimo turistický ruch, se přesvědčujeme hned první večer. Sedáme si na terasu restaurace, kterou nacházíme někde v lesích. Výhled do údolí by byl určitě úchvatný, kdyby nebyla tma. Servírka nám podává jídelní listky. No super, na papíře je rozsypaný čaj a žádný obràzek. "Tak tohle je velká výzva," konstatuje Téďa. "Víte někdo, co z toho je Pad Thai s kuřecím?""Hele kluci, když jsme s Péťou skončily v podobně zapadlé restauračce na Caminu," snažím se zachránit situaci. "Prostě jsme na něco ukázaly.""Ale mami, to už si nám říkala," zvedne Máťa oči od papíru. ˚A taky si říkala, že se to nedalo jíst."Tak tohle nevyšlo. U stolu před námi sedí dva hosti, jediní. Teď se pán zvedá a jde přímo k nám. Jeho angličtina je pro nás jako balzám na duši. A máme vyhráno! Všechna jídla a pití objednává za nás. Dnes hlady nezemřeme. Baas a jeho partner si přisedají vedle a radí nám místa, která určitě během cesty nesmíme vynechat. Přidáme si je do našeho itineráře, ale teď už je čas sednout na motorky a dojet na ubytování. Jakmile kluci projedou brod, ocitneme se v zapomenutém světě. Stojíme na bambusovém chodníčku, který lemuje zelené jezírko. Solární lampičky jemně osvětlují jeho zelenou hladinu, rostliny pokrývající břehy a šest barevných chatiček.Každá je jiná s výrazně pastelovou barvou.Poskládané okolo chodníčku, vypadají jako houbičky, které vykukují z mechu a kapradí. Kluci, šup, do žluté houbičky a já s Domčou do modré. Budík, který jsem si nařídila na ranní svítání, byl zbytečný. Né proto, že kohout v kleci, byl jako deset budíků, ale zkrátka nebylo. Okolní hory, východ slunce před mým zrakem, skryly. Prošla jsem stavením se širokým otevřeným průchodem a přede mnou se otevřel pohled na políčka, která jsou rozdělena zarostlými chodníčky, na malé dílky. Samozřejmě se potřebuji dostat až na to poslední políčko v rohu. Ranní rosa mění po pár metrech mé botasky a ponožky ve špinavé a zmáčené. Jeden nevydařený skok a už to nejsou jen boty. Při procházce pociťuji trochu zklamání. Těšila jsem se na zelená, rýžová políčka. Bohužel je po sezóně. Rýže je v sýpkách, polička bez vody a ze suché, popraskané půdy trčí ustřižené, uschlé stonky. "Kluci, jak se vám spalo?" otevírám dveře, jejich houbičky, které se nedají zamknout. "Proč si nás vzala do pravěku?" volá Máťa ze dvora, kde je umístěna sprcha. Romantika asi neudělám ani z jednoho. Po studené sprše pod širým nebem a s gekony na stěnách, vyrážíme na náš druhý chrám. Chrám bílý jako sníh, má své místo na jednom z mnoha kopců. V hrozném vedru stoupáme do ještě hroznějšího kopce. "Mami, a proč všichni jezdi nahoru i dolů taxíky?" ptá se někdo za mnou - celou cestu. U vstupní brány nevypadáme tak svěží jako ostatní návštěvníci, ale tahle nádherná stavba před námi, je odměnou. Wat Phra That Si Mueang Pong, má opravdu všechny stěny sněhově bílé a zlaté zdobení mu dodává noblesu i eleganci. Všichni si užíváme nádherný výhled do údolí i na chrám samotný. Než sedneme znovu na motorky, přichází zpráva s pozvání pro všechny, na pravý thajský dezert. Zve nás Baas.Jeho dům je po cestě, tak proč nepřijmout a neochutnat? Rozplývám se nad nádherným domem, který je ukrytý v zarostlé, ale opečovávané zahradě. Dezertík je vyroben z kokosového mléka a konzistencí připomíná náš puding. Společně s kávou, chutnal skvěle. Ještě před setměním přijíždíme na další ubytování. Chatičky jsou jako předchozí umístěné kolem jezírka, ale tentokrát s vnitřní sprchou. A co k večeři? Ulice skýtá mnoho variant a tajemství.

Probouzíme se do mrazivého asijského rána. U snídaně sedíme v mikinách a teploměr ukazuje pouhých 15 stupňů. V horách jsou teplotní rozdíly značné. Přes den se šplhají k 28 stupňům a v noci padají ke třináctce. Sypu si chilli na vajíčko v silném vývaru a už teď vím, že mi tyhle snídaně, pod širým nebem s palmovými a banánovými listy kolem mě, budou chybět. Při první návštěvě Asie jsem se zamilovala do jejich chilli. Samozřejmě v únosné míře. Od té doby ho nepřidávám snad jen do borůvkových knedlíků. Tentokrát si mě získal koriandr a mým plánem je vyměnit truhlík rajčat za tuto úžasnou bylinu. Opouštíme tohle romantické a krásné ubytko s jezírkem. Ještě poslední fotky zelené oázy z jedné strany, rýžových polí z druhé a můžeme vyrazit. Dnes máme v plánu vodopády a sloní farmu, ale předtím je nutná zastávka na ranní kávičku. Navigace nás zavedla do dvoru, který je obklopen zelenou zahradou, s vůní kvetoucích orchidejí. Za zelenými liánovými závěsy, nacházíme ukrytou kavárničku. Objednáváme si kávičky a já jdu zkusit štěstí s čerstvou pomerančovou šťávou. Můj problém je, že jsem před lety uvalila embargo na cukr. V Asii miluju čerstvé džusy z jejich šťavnatého ovoce. Bohužel mi občas přistane na stole přeslazená šťáva místo čerstvé pomerančové. Kavárnička má pomerančový džus v nabídce, ale obsluha nemluví anglicky. Nevadí, beru to jako výzvu. Stojím před malinkou, sympatickou Thajkou a začínám s pantomimou. Nejdříve ze stromu trhám pomeranče. Pak na baru připravuji sklenice a prsty začínám svírat a rozevírat imaginární pomeranče. Tento příběh zopakuji ještě dvakrát a vypadá to, že paní objednávku pochopila. Jakmile jsem se ovšem otočila, spatřila jsem tři obličeje, které si doposud dlaněmi zakrývali pusy. Teď přestali a propukli v nezadržitelný smích. "Mišičko a ty sis objednala pomerančový džus nebo mlíčko od kravičky?" zeptal se Domča a přitom si utíral slzy z očí. A dost! "Já se ti taky nesměju, že si objednal dvě espressa a paní přinesla jen jedno." ukazuji na prázdné místo přede mnou. "Asi tady dvě nejsou dvě" odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. "Ukaž dvě na prstech!"Čtyři lidi a každý obrázek je jiný. A jak ukazujete dvě vy? Fakt se těším na fotky 😂✌️👆🤘🖕🖕Moje pantomima za dobu dovolené značně pokročila, takže se dočkávám skutečné pomerančové šťávy. Je čas popojet. Ovšem, jak už jsem psala minulý rok: Kdybych viděla do budoucnosti, zůstali bychom dál sedět. Tyhle hory se serpentýnami a klopenými zatáčkami se táhnou buď do hrozného stoupání nebo padají do hrozného klesání. A pádu v jedné z mnohých zatáček, nezabránil Téďa. Projeli jsme zatáčku, když jsem za sebou uslyšela ránu. Byli jsme pár metrů před nimi, ale čas než jsem k nim doběhla, mi připadal jako celá věčnost. Projíždějící řidiči okamžitě zastavují a začínají jim pomáhat. Kluky odvádí ke svodidlům a motorku zvedají z rozpáleného asfaltu. Máme štěstí v neštěstí. Oba mají sedřené lokty a kolena, ale nic není zlomené, ani proražené. Je to pro mě hrozný pohled, kéž bych mohla být na jejich místě já. Vím moc dobře, jak silniční lišej bolí, jak dlouho trvá než se dokola praskající strupy zahojí. Tímto končí koupání ve vodopádech, kurz vaření, treky a všechny plány musíme upravit podle hojení. Rány pečlivě dezinfikujeme, rušíme dnešní program a jediné co si přejeme, aby si kluci lehli do postele a začali odpočívat. I když máme tři rozdílné mapové aplikace, trvá nám dvě hodiny než najdeme cestu do objednaných koulí. Noc vysoko v horách se západem a východem sluníčka, měla být pro kluky krásným dárkem. Teď chci dárek já - ať vás to moc nebolí 🙏

Probouzím se do posledního rána v horách. Těšila jsem se, až uvidím východ sluníčka. Předchozí dny ho vždycky ukryl nějaký kopec. Sedím na dřevěné visuté terase a přede mnou se začíná probouzet nový den. Temná opona se pomalu zvedá a s narůstajícím světlem je zpěv ptactva intenzivnější a hlasitější. Kluků odřeniny vypadají po odpočinkové noci čistě, ale dezinfikování ran v Asii, není nikdy dost. Dnes nás čeká cesta do Chiang Maie a vrácení motorek. Trochu se děsím částky, kterou bude půjčovna, za proražení přední masky, požadovat. Přidáváme další čárku bílých opic, které položili moped na asijskou zem. Naštěstí jen s odřeninami. Po cestě se zastavujeme na dvou místech s turisty vyhledávanými vodopády. U prvních nás cestička vede k širokému vodopádu s názvem Tat Mok. I přes období sucha, které zde nyní vládne, jsou nádherné. V období dešťů tu musí být ohlušující rámus dopadající vody. Mae Sa jsou druhé vodopády. Cestička se klikatí po obou březích koryta a při stoupání proti proudu je zde asi sedm míst s působivým výhledem. Nezkrotná řeka ukazuje svoji sílu, která postupem času vyhladila obrovské kameny. Celá trasa je dlouhá necelé čtyři kilometry. Kluci se musí spokojit s poloviční cestou a s polovinou vyhlídek na vodopády. Během stoupání v asijském vedru neodolám a skáču do osvěžující vody nad vodopádem. Mokré šortky řešit nemusím. Než se vrátím na parkoviště, jsou opět suché. Je po poledni a my zastavujeme na místě, kde jsme si před třemi dny půjčili motorky. Kluci se vrací ze servisní prohlídky poničené motorky a já čekám na částku, která snad výrazně neomezí zbytek naší cesty. Fakt jenom tři tisíce? V Čechách by 2200 korun asi nestačilo. Naše ubytování je pouhých 10 minut pěšky. Odměnou za více než 200 ujetých kilometrů v horách, na nás čeká krásný hotel s úžasnými snídaněmi a bazénem. Ten ovšem musí kluci vyškrtnout ze svého itineráře.Protože jsou kluci i Domča unaveni, mám zbývající odpoledne a večer jen pro sebe. Stará část města je obehnána přes 600 let starým vodním příkopem a částečně zachovalými hradbami. Chrámy, které nechávali zbudovat králové, sloužily jako centrum víry, školy i nemocnice. Přes 300 chrámů je vtěsnáno v tomto druhém největším městě Thajska s 1,2 miliony obyvateli. První chrámy jsem hledala v mapě. Brzy ovšem aplikaci zavírám a užívám si procházku a objevování zapadlých uliček mimo hlavní silnice.Pár kroků a stojím u dalšího chrámu a dalšího, …V devět večer se potkávám na nproskukém nočním trhu s klukama. Jsem uťapaná, ale šťastná. Na otázku, kolik chrámů jsem viděla,?Nedokážu odpovědět. Patnáct, možná dvacet? "Tak to už můžeme přeletět k moři?" ptají se s nadějí. "Přece se nepřipravíte o ty největší klenoty, které na nás čekají?" Podle výrazu v obličejích, by se o ně připravili s radostí. Naštěstí termíny letenek nelze měnit. Společně si užíváme noční trh, kde se snad u každého stánku připravuje jiný pokrm. Všude je cítit silná vůně koření a bylinek. Díky poloze v blízkosti hor jsou tady i ručně vyráběné předměty domorodých kmenů. Tady jsem ve svém živlu. Tady si to užívám.