JAK JSME DOPUTOVALI DO BANGKOKU

V sobotu odpoledne 14.ledna jsme se rozloučili s pražským letištěm a s Türkish airlines zamířili do Istanbulu, kde jsme si na přestup raději nechali 5,5 hodinovou rezervu. Naší poslední evropskou večeří v obrovské letištní turecké hale, se staly (americké ) hamburgery, v KFC. A odteď už jen asijská jídla (No, už teď premýšlím, jak dlouho Máťa vydrží držet hladovku. Ale on je držák ). Ještě jsem si koupila parfém v duty free (začíná to být moje úchylka při každém letu) a můžeme na boarding. V 1:45 opět s Türkish airlines stoupáme nad mraky směr Bangkok. Ve vzduchu budeme neuvěřitelných 9,5 hodin. Naposledy se při pohledu z okýnka rozloučíme se zimní Evropou a míříme do teplé Asie. Zpětně musím konstatovat, že tahle letecká společnost měla zatím nejlepší servis ze všech a to na krátkém i dlouhém letu. Máťa vyhrál. Prospal celý let od nástupu, až téměř po dosednutí na zem. My s Téďou trochu víc trpěli. Sedět v jedné poloze v letadlové sedačce a ještě být fixována frajerem, který si sklopil sedačku přede mnou. No tomu se říká zážitek k nezapomenutí. Hurááá. Stojíme v Bangkoku na pevné zemi. Čas se nám posunuje o šest hodin dopředu.Hotel jsem objednala v centru, tak teď už se tam jen nějak dopravit místním metrem. Na informacích nám poradili linku metra a posledních 3,5km dojít pěšky. To byl teda blbej nápad! Je rozdíl 3,5km v Čechách (kdekoliv) a 3,5km v Bangkoku. Tady snad nikdo pěšky nechodí. Rozpálené a ucpané ulice auty, motorkami a smog - vítejte v Bangkoku 

MRAVENIŠTĚ BANGKOK = JÍT S DAVEM

Připadám si jako v mraveništi V Bangkoku žije 8 milionu lidí, v přilehlém okolí dalších 14 a jsou opravdu všude. Byl byl hřích, nevydat se na "night market". Je úžasné pozorovat jak tady na trhu lidi jí a přitom si povidaji s přátely, krmí zvířata, vaří, hrají si s dětmi a spí. Ti, kteří jsou tady na tržišti, jsou tady vlastně doma. Narozdíl od Tédi si užívám rozmanitost jídel, hluku a strkanice, které nás obklopují. Téďa začíná být pěkně nervózní. Přestává se mu líbit, jak mu neustále někdo narušuje jeho komfortní zónu. Což tady v té tlačenici není nikterak těžké. Samozřejmě směs vůní pokrmů, mísících se s čerstvými vnitřnostmi v miskách, mu moc nepřidává. Asi nejvíc mě fascinuje, jak přifrčí celá rodina na skútru, zakoupí pět obrovských (cca 10kg) pytlů zeleniny, natlačí pod řídítka, přes sebe a ujíždí vařit večeři. Noční trh v Bangkoku je opravdu zážitek a jsem ráda, že jsem mohla být vtažena do jeho života. Chcete zkusit místní jídlo na ulici? Určitě nečekejte žádné pohodlné židle se stolem a už vůbec né čisté. Už jsme opravdu hladoví a klidně budeme sedět na krabicích. Nudle s kuřecím masem a zeleninou byly fakt dobrý a za pár báthů. Byla jsem šťastná, že Máťa objevil palačinky. Takže dnes ještě hladovka nebude. Mladá Thajka před námi si taky kupovala palačinku. Máťa je se svojí nutelou fakt trapnej. Tahle holka se toho nebála - marmeláda, sušené maso, rybí a kuřecí maso, zelenina a nakonec zasypeme oříšky. Dobrou chuť Už se těšíme do hotelového pokoje. Teď nám nepřijde nic krásnějšího než si po 24 hodinách strávených v letadlech, na letištích a po procházce nočním Bangkokem, lehnout do postele. Dobrou noc. Zítra nás čeká celý den v Bangkoku

BANGKOK NIKDY NESPÍ

Je to opravdu tak. Tohle město pulsuje 24 hodin denně. Je neuvěřitelné, jak dokáže tělo zregenerovat za jednu jedinou noc a k tomu stačí jen sprcha a postel. Jsme ready a dnes máme celý den na poznávání Bangkoku. Mé plány se mi začínají u snídaně bourat, když mi kluci sdělují, že chtějí strávit celý den u bazénu a ve fitku. Chrámy prý vypadají dobře i na internetu No dobrá, takže zahajuji přemlouvání a slibovací taktiku a to se vyplácí. Cesta Tuk-tukem je pro ně víc než lákavá a já jsem se svojím jedním chrámem také spokojená. Upřímně? V tomhle horku bych se taky viděla raději v bazénu, ale to si nechám pro sebe. Chytit na ulici taxi v podobě pro turisty tolik oblíbeného Tuk-tuku, není žádný problém.Jedná se o tříkolku s přístřeškem. Její přední část je s motorem a v zadní části je sedadlo pro 2-4 cestující. Jízda Tuk-tukem je v přeplněných ulicích zážitkem. Náš řidič se toho opravdu nebojí. Zpětně přemýšlím, jestli vůbec během cesty sundal ruku z klaksonu. Držet se pevně jakéhokoliv pevného předmětu v tomto vozítku bylo úspěchem k dosažení cíle Smlouvání o ceně je tady běžnou součástí. Mě to moc nebaví, takže přenechávám Téďovi. Ze 400 se mu podařilo dohodnout jízdu za 150 a rovnou jsme si domluvili zítřejší ranní odvoz na letiště. Vystupujeme u chrámu Wat Pho, který skrývá největší sochu ležícího Buddhy. Vstupné je symbolické, 200 báthů za jednoho. Máťa je zdarma. Před vstupem do chrámu si zouváme boty a ukládáme do připravených látkových tašek. My stojíme, on leží. Velikost sochy je opravdu neuvěřitelná. Dostavuje se u mě stejný pocit jako když jsem si poprvé stoupla před Eiffelovku a vítězný oblouk. Kdyby nad námi nebyla střecha chrámu, řekla bych, že se na obličej Buddhy dívám k nebi. Socha je vysoká 15 metrů a neuvěřitelných 46 metrů dlouhá. Dokud si před ní člověk nestoupne, věřte mi, že jsou to pouhá čísla. Celá socha je přikrytá pozlacenými pláty a do chodidel jsou zasazeny perly. Dokázala bych tu stát a obdivovat tuhle krásu snad celé hodiny, ale Máťa zjišťuje, že se nám ztratil Téďa. Super, hledat Téďu v tomhle obrovském komplexu bude stejná challenge jako když jsme hledali o Vánocích ztraceného Máťu na Staroměstském náměstí. Takže Kevine, kde jsi? Po chvíli poznáváme jeho hlas. Když obejdeme stěnu, vidíme Téďu sedícího vedle mnicha v družném rozhovoru. Dovoluji si, jestli si můžeme také přisednout a rázem jsme vtaženi do objevování tolik rozdílných kultur. Znovu si uvědomuji, že my doma se stále za něčím honíme. Moc neumíme zpomalit. Tady je to jiné. Mnich vypráví a přitom z něho vyzařuje neuvěřitelná pohoda a klid. V jeho společnosti je nám hezky. Vyprávíme mu o naší zemi a on na oplátku o jeho. Asi po hodině se loučíme a s Téďou si vyměňují e-mailové adresy. Se ženou to dovoleno není. Jj, i mniši mají IPhony Ještě projdeme zbytek rozsáhlého chrámového komplexu, na ulici si dáme oběd, chytneme Tuk-tuk a živí se vracíme do hotelu. Výměnou za návštěvu chrámu jsem klukům slíbila, že s nimi půjdu do fitka a také, že zaběhnu 6km na pásu. Je mi horko a při téhle představě je mi ještě větší. Ok, sliby se maj držet, tak ať to mám rychle za sebou. Odměnou se pro nás stává bazén a nakonec i postel. Zítra vstáváme v pět a frčíme na letiště. Dobrou noc

Vysněné Koh Tao 

Vysněné Koh TaoProbouzíme se v pět ráno s krásným pocitem, že už dnes poprvé uvidíme náš vysněný ostrov Koh Tao. Malý ostrůvek v jihočínském moři o velikosti 21km2 je obklopený křišťálově čistým mořem Thajského zálivu s lákavou viditelností pro potápěče až do 40 metrů. Pro potápění a šnorchlování si to tady dovolím nazvat rájem na zemi. Stačí šnorchlovací maska a jste vtaženi do života různobarevných mořských živočichů mezi nádhernými barevnými korály. Z toho důvodu má ostrov přezdívku "želví ostrov". Než byl ostrov objeven turisty, sloužil jako skrýš pro piráty, odpočinkové místo pro rybáře a dokonce i tvrdé thajské i y vězení. Včera domluvený odvoz na letiště nezklamal. Loučíme se na recepci a těšíme se do Tuk-tuku. Bohužel přichází zklamání. Místo naší tolik očekávané tříkolky před námi stojí klimatizovaný automobil. Během rychlé 45 minutové jízdy si uvědomujeme, že s tuk-tukem by nám možná letadlo uletělo. Vystupujeme na letišti a rychle přebíháme do klimatizované haly. I v ranních hodinách je tu na nás pekelné vedro. Při objednávání snídaně dostává Máťa horkou čokoládu do kelímku s jeho jménem v thajštině. Tak kamaráde, začni trénovat podpis. Snad ti na to bude čas v Thajsku stačit A máme tu menší problém. Při skenování palubních lístků nás nechce turniket propustit dál. Každý zkoušíme opakovaně přikládat telefon, ale ta kovová potvora se neotevře a neotevře. Trošičku se začíná prodlužovat fronta za námi, ale tu statečně ignoruji a přemýšlím, že turniket přelezeme. Náhle si Téďa všímá cedule "international flights". Omlouváme se všem okolo a vydáváme se hledat "domestic flights". Naštěstí máme dostatečnou časovou rezervu, takže stres nepřichází. Po přiložení telefonů se všem otevírají turnikety a nám se opět o další kousek přibližuje Koh Tao. Jako nebudete tomu asi věřit, ale při kontrole palubních zavazadel vyndali chlápkovi před námi asi 25cm nůžky a rozpitou dvoulitrovou láhev vody. Snažím se to pochopit, ale když se u cedule s obrázky zakázaných předmětů začne hádat s kontrolou, přestávám tomu rozumět. Že by měly nůžky na obrázku jiný tvar než jeho? Velká pochvala thajským aerolinkám. Let a servis během hodinového letu byl skvělý. Jen co jsme se dostali do vzduchu a mohli jsme rozepnout pásy, letušky začaly roznášet kávu, čaj a sendvič. Jelikož jsou sedačky za námi prázdné, můžu si svojí položit a probouzím se až při přistání na letišti Surat Thani. V hale nacházíme stánek s naší přepravní společností Lomprayah, která nás busem odveze k lodi a dál na ostrov. Jelikož je odjezd autobusu až za 2,5 hodiny, chtěla jsem se vydat na lov keše. Bohužel na letiště jedině taxíkem a pak rychle zpět. Takže zavrhuji a jdeme se najíst. Cesta klimatizovaným busem trvá přes dvě hodiny a opět usínám. Horko mě ničí. Občas se během jízdy probudím a zjišťuji, že se do spánku propadli cestující celého autobusu. Naštěstí řidič bdí dál. Ten je na vedro zvyklý. V maríně už kotví catamarán, do kterého nastupujeme mezi posledními. Během plavby nás čekají zastávky na ostrově Koh Samui a Ko Pha-ngan. Tak si pěkně stojíme na slunci v řadě a Téďa po chvíli čte ceduli umístěnou na catamáru - pro 400 osob. "Mami, to je fakt dobrý. Boat je pro 400, nastoupilo jich tam asi 800 a ještě 200 jich tady s námi stojí". No tak šup na palubu, Titanic už čeká. Catamarán je obrovský. Na radu Dominika si sedáme do podpalubí, abychom na ostrov nedopluli jako grilovaná kuřata. Po zastávkách na dvou ostrovech už v dálce vidíme Koh Tao. Ten malý ostrůvek vystupuje z moře a s ubírající vzdáleností se stává větším a větším. Už vidíme molo a já si uvědomuji, že jsme konečně v cíli. Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsme se dostali až na druhou stranu planety. Jak mi před cestou psala Hana Kynclová Když se cestou ztratíš, buď v klidu. Pořád budeš na stejný planetě Kluci jsou nadšení, šťastní a natěšení. Já o dost víc, protože jsme po dvou měsících zase s Dominikem. Asi za hodinu zapadne na ostrově sluníčko, takže půjčit motorky, vybrat peníze a ubytovat se. Moped je na ostrově nezbytnou součástí. Po čase zjišťuji, že tady je snad víc mopedů než lidí. Bez mopedu se tady zkrátka nedá existovat. Tak stojím před volbou, zda mopedy s pojištěním nebo bez pojištění. Nakonec vybírám bez pojištění a vzápětí toho druhý den hořce zalituji. Ale to až příště…Na ostrově je platební karta k ničemu. Kartou nezaplatíte ani ubytování. Vybírám 30.000 Báthů z místního žlutého bankomatu, což je v přepočtu na naše peníze cca 22.000korun. Ani se mi nechce psát jak jsem šikovná, ale to bych nebyla já, abych to na sebe nepráskla. Zapomněla jsem navýšit částku pro výběr z bankomatu a 10.000 fakt nemá cenu kvůli poplatkům vybírat. Místní datovou simku jsem koupila na letišti Téďovi (turistická na 30 dní za 599 Báthů), takže se připojuji na hotspot, navyšuji a penízky jsou naše. Sedáme na mopedy a asi po 15 minutách parkujeme u našich apartmánů. Asi deset malých, jednopokojových vil je umístěno v kopci, zarostlém palmami. Tu na nejvyšším místě mají kluci a vedle je ta naše. Výhled na okolí z terasy je víc než nádherné. Už teď jsem se do ostrova zamilovala.

PRVNÍ PROBUZENÍ NA KOH TAO

SEN SE MĚNÍ VE SKUTEČNOST

První ráno na Koh Tao mě probouzí zvířecí zvuky z palmové džungle, která ukrývá naše vily. Nedokážu je určit, ale myslím, že se jedná o opičky, ptáky, žáby a také zpívající cikády. Znovu si lehám na terasu a užívám si. Užívám si tohle teplé ráno. Užívám si pocit, že nemusím do práce. Užívám si, že se nemusím oblíkat do zimního kabátu. Užívám si vůni a pohodu tohohle ostrova. Dnes ještě potřebuji vybrat další peníze. Tak co kdybych to zvládla, než se ostatní probudí? Nastartovat moped - ok. Rozjet se - ok. A teď přichází, pro mě, to nejhorší - jízda na levé straně. Ostrov byl v minulosti součástí britské kolonie, tak proto. Doufám, že nebudu jediná, která pojede proti všem. Zatím nemůžu říct, že si jízdu užívám. Proplétat se mezi psy, lidmi, stojícími, jedoucími mopedy a auty, mi dělá trochu problémy. Přemýšlím, kdy jsem naposledy řídila tenhle stroj. Bohužel to vypadá na zkoušky při řidičáku v osmnácti a to už je fakt několik dlouhých let. Tak pekelně jsem se soustředila, že jsem přejela odbočku k bankomatu. Jak mám ten stroj dostat na druhou stranu, když tu projíždí jeden moped za druhým? No tak se podařilo, ale při otáčení jsem přidala víc plynu a né úplně ladně jsem na nafoukaném písku položila moped a sebe na rozpálenou asfaltku. Takže skvělá práce, Míšo. Řídítka a přední maska jsou odřené a moje noha stejně tak. A zde se nabízí otázka. Proč sis nevzala to pojištění? Místní nazývají turisty bílými opicemi. Jo, jo, bílá opice se právě přivítala s ostrovem, stejně jako fotbalisti, kteří před zápasem líbají trávník - jen nevypadají jako já, když se znovu narovnají Lýtko mám celé zapatlané od krve a na výběr peněz už fakt nemám náladu. Takže jedu domů. Když mě Dominik uvidí, je zděšen a okamžitě probuzen. Asi po hodině znovu usedám na moped. Jedna nehoda mě nemůže připravit o jízdy, které mě tady čekají. Ostrov je protkaný neskutečně příkrými cestami. Všichni míříme na nejkrásnější pláž na ostrově. Coral beach je pláž ve vzdálenosti asi 10 km od našeho ubytování. Je menší, písčitá, s průzračnou vodou. Ve vzdálenosti asi 500 metrů se od ní tyčí z moře pidi skalnatý ostrůvek, nazývající se Shark island. V dalších dnech zjišťujeme, že šnorchlování i potápění je tam okolo skal a korálů opravdu nádherné. Když se na mopedu zastavím na horizontu silnice a podívám se přímo pod sebe, nevěřím svým očím, Opravdu tam je cesta, po které mám pokračovat! Vždyť při sjíždění určitě přepadnu přes řídítka Vší silou mačkám obě brzdy a nakonec se na parkovišti potkávám s ostatními, kteří mi svými výrazy v obličeji dávají dost najevo, že už se čekáním na mě začínají nudit. Vždyť Téďa i Dominik tady jezdí jak piráti silnic. Moje nejvyšší rychlost byla 60 a fakt už jsem měla smrt v očích. O jejich rychlosti ani psát nechci. Večer jdeme do místní restaurace na večeři. Zouvání bot před vstupem už začínáme brát jako samozřejmost a sedáme si na zem, na připravené balvněné vaky. Objednané ryby jsou neskutečně dobré. Je to krásné místo. Při večeři si povídáme a pozorujeme zapadající sluníčko nad mořem, které nám ukončuje dnešní den.

TICHÝ STRÁŽCE OSTROVA

Dost dobrej běžec, Martin Štochl , mi před odjezdem tvrdil, že v počasí, které vládne v Thajsku, se běhat nedá. Prý je to v horku zničující. Nevěřila jsem mu a dnes ráno jsem v tílku a šorkách vyběhla. Měl pravdu. Těch šest kilometrů bylo opravdu hrozných. Celý běh jsem přemýšlela, jestli umřu cestou nebo dokážu zemřít až ve vile. Zařekla jsem se, že tady běh už nikdy. Ale, nikdy, neříkej, nikdy Na dnešní den jsme si naplánovali výlet na roky opuštěný maják. Žabky měníme za botasky, sedáme na mopedy a svištíme na druhou stranu ostrova. Já jediná jedu jako člověk, takže na mě čekají na každý odbočce. Na poznámku "Se zase kocháte, paní radová", už nereaguji. S piráty silnic je tato debata zbytečná. Dobrá, Dominik říkal, že cesta bude nepřístupnou džunglí, ale tohle je trochu moc. Ty stromy snad mají ruce a já se začínám trochu bát, kdy na mě spadne nějaký had nebo na něj šlápnu. Ještě, že nemám žabky. Jsem určitě v bezpečí. Jelikož se nejdříve musíme dostat k útesům a potom až do kopce k majáku, stále klesáme nebo spíš padáme. Už se těším, až půjdeme do kopce a přestanu přepadávat přes své těžiště. Téďa najednou začne nečekaně křičet, že ho něco pokousalo a drží si hlavu v rukou. Vůbec nevíme, co stalo. Hledáme, jestli je ve větvích nějaké zvíře. Po chvíli to Máťa objevuje. Přímo uprostřed pěšiny visí na větvi hnízdo rozzuřených divokých vos. Naštěstí není na jejich píchnutí alergický, takže statečně pokračuje dál. Útesy jsou nádherné. Obrovskou silou do nich naráží rozpoutané mořské vlny, ale nehnou se ani o kousek. Dominik s Téďou lezou na nejvyšší, hladký balvan, který stojí na kraji moře. Takže lezu taky a nohu si znovu sedřu do krve. Tohle místo je nádherné, nikde ani živáčka, kromě nás. Bohužel smutným faktem zdejších ostrovů je, že všechny odpadky posílají do moře. I tahle malá pláž nebyla nánosy plastů ušetřena a jsme nuceni je přeskakovat. Horolezení a koupačka jsou za námi, takže vzhůru na maják. Cesta vede opravdu přímo nahoru, ale jak říkám, furt lepší nahoru než dolů. Opuštěný maják v této džungli skrývá točivé schodiště, kterým se dostaneme na jeho horní část, odkud je nádherný výhled na nekonečné moře. Kolik lodí jen tento borec zachránil před stroskotáním? Konec kochání, vracíme se. Jdeme stejnou cestou, takže Téďo, prosím, nepoponášej znovu vosy. Když přijíždíme domů, začíná se stmívat a kluci objevují nového nečekaného návštěvníka. Hele gekone, buď přispěješ na ubytování nebo si dej odchod Dnes jsme fakt všichni zničeni, takže zhasnout a spát. Dobrou noc 

ŠNORCHLOVÁNÍ MĚNÍME ZA POTÁPĚNÍ

Jak jsem již psala, zdejší ostrov je rájem pro potápěče. Pokud se projdete podél pláže, na potápěčskou agenturu PADI narazíte hned několikrát. Neletěla jsem do Thajska za účelem získání "certifikované potápky". Ale jak říká Dominik, když už tu jste, byla by škoda za ty peníze do toho nejít. Cena kurzu, který trvá 3 dny je 11.000 báthů, cca 8.000 korun. Téďa je střelec, jde do všeho po hlavě. A když on, tak já taky. Po pravdě musím přiznat, čekala jsem to lehčí. Téďa vše zvládá levou zadní, já se chvílemi trochu trápím. Třeba, když si mám v deseti metrech sundat masku (brýle), znovu nasadit a dostat z ní všechnu vodu. Ok, jednou jo, ale proč pětkrát za sebou? Nakonec ovšem uznávám, že příprava, kterou jsme tomu věnovali, je opravdu důležitá. Ono být v 15 metrech pod hladinou a nevědět co mám dělat, když nastane problém… Asi nemá smysl dál pokračovat. Pro představu v krátkosti přiblížím, jak probíhal náš kurz. Každý večer jsme si zalezli po tři noci do postele a do dvou, tří hodin ráno, jsme se učili a vyplňovali testy. Ráno v půl deváté jsme naskákali do moře a kolem čtvrté, páté vylezli rozmočení a unavení na břeh. Poslední den byl třešničkou na dortu a zakončením naší a instruktora práce. Čekaly nás dva ponory do hloubky max.18 metrů na otevřeném moři. Tak na tyhle dva ponory s Téďou opravdu nezapomeneme. Niel nás ráno naložil na svůj džíp a cestou necestou odvezl na druhou stranu ostrova, kde na nás měla čekat loď. Loď opravdu čekala, ale cca 500 metrů v moři. Niel se snažil s lodí nějakým způsobem spojit z břehu, ale vše marné. Nakonec sedl na kajak a s instruktorem se vydali, zjistit problém. Naštěstí si sebou vzali potápěčskou výstroj, takže se mohli ponořit k lodnímu šroubu, který byl zamotán do sítí. Zpoždění 1,5 hodiny. Ještě jsem zapomněla napsat maličkost. Ráno nás probudil přívalový déšť a jasná obloha se změnila v zamračenou s deštěm. Tak si tady stojíme, čekáme a už se začínáme pěkně třást zimou. Konečně jsme se dočkali, promrzlí lezeme na loď a ve vlnách, které jsou bičované větrem, plujeme na asi 30 minut vzdálená místa ponorů. Nikdo si nedokážete představit, jaká je to slast, naskákat do teplého moře. Potápíme se do hloubky cca 15 metrů a mezi ponory máme hodinovou přestávku, při které znovu promrzneme na kost. Ovšem tu podmořskou krásu, kterou jsme viděli tam dole, ta nám za to stála. Dřív mě při pomyšlení, že skočím do moře, vždycky provázela hrůza, že právě já budu dobrotou pro žraloka. Během potápění jsem si uvědomila, že pokud si nebudu všímat ryb, nebudou si všímat mě. Několikrát jsem se ocitla uprostřed obrovského hejna barevných ryb, které si jen tak pluly a pozorovaly mě, stejně jako já je. Nakonec nás s Téďou mrzelo, že tolik obávané žraloky jsme nespatřili. Ten svět tam dole v hlubokých vodách je opravdu nádherný a neskutečně barevný. Viděli jsme mnoho nádherně barevných a duhovaných ryb. S Téďou si odškrtáváme nově přidané přání na našem bucket listu a víme, že tahle nová vášeň nás jen tak nepustí. Večer si na pokojích dáváme horkou sprchu a lezeme do postele. Jsme zmrzlí, ale šťastní. Dali jsme to. Certifikované potápky do 18 metrů. Téďo, jsi borec. Jsem na tebe právem pyšná. 

Koh Nang Yuan

Téďa už druhý den leží v pokoji a cpe se prášky na bolesti hlavy, dostal úpal. Kšiltovka by mu přece zničila účes a my tomu nerozumíme. Tak si to teď frajere užijeme bez tebe. S Máťou se vydáváme hledat rybářskou taxi boat, která nás dostane na vedlejší ostrůvek Nang Yuan. Jedná se o seskupení tří malých ostrůvků, které vybíhají z moře a dohromady je spojuje bílá, písčitá pláž. Fotka tohoto nádherného ostrůvku na vás vyskočí, jakmile začnete googlit Koh Tao. Původně jsem přemýšlela, co budeme dělat 14 dní na tomhle pidi ostrůvku. Věřte, že Koh Tao je mnohem, mnohem větší. Tam se člověk nenudí. Za 800 báthů máme loď i rybáře. Dnes to teda na moři pěkně fouká, a když rybář zjišťuje, že máme s Máťou z rychlé jízdy a vln radost, tak to rozjede. Tak to kluk rozjel trochu moc. Před cílem nestihl přibrzdit loď, takže skončila na písečné pláži a dalších pět borců mu museli pomáhat 10 minut dostat bárku zpět do vody. Nakonec se podařilo, rybář odjíždí a my stojíme na břehu jako dvě mokré slepice. Ani vlásek na nás divokou plavbou nezůstal suchý, ale přežili jsme a užili jsme si to. Jen co se dostanete z lodi, už jste chudší o 250 báthů za vstup. Na ostrůvku je jeden hotel s restaurací a v kopci několik dřevěných chatiček. Větší romantiku si snad ani nejde představit. Písečná pláž, která ostrůvky spojuje je z jemného písku a během přílivu mizí pod hladinou, proto je zde nataženo označené lano, aby jim žádný turista nezmizel. Místní "hlídač ostrova" nám doporučuje vylézt na vrchol kopce, kde je prý krásný výhled. Sundaváme botky a jdeme za zážitkem. Nejdřív jemný písek, pak dřevěné lávky, pak betonové schody, pak přírodní cestička a nakonec se drápeme po kamenech na vytouženou vyhlídku. Proč nám neřekl, že si ty boty máme nechat?! Nohy a chodidla poškrábané, ale jsme tady. Měl pravdu. Úžasný výhled. Na jedné straně se táhne nekonečné moře, na druhé straně se rozprostírá, teď na pár krásných dní, náš ostrov Koh Tao. Tahle planeta má několik nádherných míst a tento ostrov mezi ně právem patří. Sedím tu ve větru na obrovském kameni, poslouchám hlukot moře a uvědomuji si své štěstí, že můžu být toho všeho chvíli součástí. Jsem ráda, že se tu líbí i Máťovi, i když není takový cestovatelský nadšenec jako já.Tohle odpoledne jsme si užili jenom my dva. Snad si to bude pamatovat 

Romantická Mango bay

Na dnešní odpoledne se všichni těší. Kluci dostali kapesné, plnou nádrž v mopedu a my s Dominikem máme před sebou romantické odpoledne jenom pro sebe. Sedáme na mopedy a míříme na druhou stranu ostrova na překrásnou Mango bay. Můj pád z mopedu je již zapomenut a po několika dnech již nepovažuji stroj za svého nepřítele. Hladký asfalt po chvíli vystřídá písčitá cestička, která je díky častým přívalovým dešťům zničená. Je těžké po ní jít a ještě těžší po ní jet. Je mi jasný, že Tadeáš a jeho kámoš Lukánek, by si tuhle jízdu maximálně užili. Taky si rozbitou cestu užívám, ale respekt u mě stále vítězí nad přidáním plynu. U kluků by to bylo obráceně. Dominik je úžasný, čeká na mě, dokud se k němu neprobojuji a ještě obdržím pochvalu. Parkujeme mopedy na rozšířené části cestičky a dál už musíme po svých. Tiše uvažuji, že pokud zakopnu, tak se dokutálím až do moře. Snad budu vyvržena na nějaký pohostinný břeh. Bohužel začínám tušit, že stejnou cestou se budeme drápat i zpět, ale do kopce. Přicházíme do nádherného, ale zcela opuštěného resortu, který je bičován rozbouřeným mořem. Jediná bytost, kterou zde potkáváme je opět paní výběrčí, která chce za každého 100 báthů. Prokličkujeme mezi romantickými, dřevěnými chatkami až na molo. Z něj bohužel zůstala pouze železná konstrukce. Dřevěnou podlahu pohltilo moře. I dnes je moře divoké a rádo by si vzalo něco sebou. Takže se raději držíme dál od vln, které přes obrovské balvany s hukotem dopadají na rezavé molo. Vpravo vidíme nádhernou, písčitou pláž s dalším resortem, ale jak k ní? Kouknem na sebe a je jasné, že tam musíme, i kdybychom se měli vrhnout do vln. Po chvíli zjišťujeme, že jsou od sebe resorty odděleny velkými kameny a na nich jsou dokonce nakresleny bílé šipky. Kdyby byly žluté, hledala bych poutníka směřujícího do Santiaga Tady jsou taky chatky a velká společenská budova, ale vše je bohužel zchátralé. Mám pocit, jako by se tady zastavil čas a já stála v Pripjati v Černobylu. Na stolech leží skleničky, příbory, hrací karty a nedopalky cigaret v popelníku. Fascinuje mě palma, která prorostla z přízemí do prvního patra. Není to poprvé, kdy v Thajsku vidím prorostlý strom skrz patra. Dominik tvrdí, že došlo k opuštěním resortů v době, kdy vypukl Covid. Na tohle světem zapomenuté místo byly zásoby i hosté dopravováni lodí. Snad se brzy najde někdo, kdo znovu oživí tuto zapomenutou krásu. Je čas k návratu. Je nesmysl, abychom šli stejnou cestou zpět, takže musíme nějakou najít. Je to trochu oříšek, ale nakonec nacházíme vodovodní trubku, kterou v této džungli sledujeme asi 30 minut strmým terénem, až se dostaneme zpět na cestu. Jsme fascinováni mravenci. Ti mrňousové pobíhají organizovaně po trubce, která se jim stala silnicí, až do jejich cíle. Po dalších 30 minutách se dostáváme k motorkám a přejíždíme stejně obtížným terénem na vyhlídku. Jen co vypneme motory, už k nám běží asi šestiletá holčička ve fialových šatičkách a chce od každého 100 báthů za vstup na vyhlídku. U její maminky si kupujeme kávy a já neodolám a musím si pochovat její thajskou sestřičku. Tak si tady ležíme na dřevěné vyhlídce, odkud je opravdu nádherný výhled na ostrov a moře. Dominik přemýšlí k čemu je podesta připevněna a zda spadneme teď nebo až později. Já začínám být nervózní z thajského manžela, který sedí na židli, už pro mě nekonečný čas a jen tak kouká. Jeho manželka na ruce nosí mimčo, kočárek ani postýlka tady nejsou. Přitom v chatrném stánku připravuje pro hosty nápoje a on pořád nic. Všude okolo je tolik práce. Nejradši bych začala převážet kamení nebo vzala ten pytel cementu a začala zdít. Naštěstí nám začíná být chladno, tak je čas k návratu. Ráno jsem ve slabé chvilce navrhla, že bychom si večer mohli zaběhat. Jsme zpátky, jsem úplně zničená a doufám, že na běh Dominik zapomněl. No tak Míšo, fakt smůla - nezapomněl. Včera běh, dnes trek a znovu běh? Žádné výmluvy mi neprošly, dávám sprchu, běžecký boty na nohy a zkus těch šest kiláků přežít. Po běhu už na nás čekají hladovci. Slíbili jsme jim "hot pop" v místní restauraci. Na rozpálené horní straně hrnce si smažíme různé, místní dobroty a ve dnu se nám připravuje vynikající polívka. Každý si najdeme tu svojí dobrotu, která mu chutná. Musím se přiznat, že jsem se do thajské chilli kuchyně zamilovala. Doma mi bude moc chybět. Je neuvěřitelné co všechno naše tělo vydrží. Během večeře jsem na únavu úplně zapomněla. Snad zítra vstanu z postele Musím napsat, na co jsem si teď vzpomněla S klukama večer hrajeme stolní hru vlajky a díky jejich fotbalu nemáme šanci na výhru. Všechny nás dostal Máťa, když měl říuhodnout hlavní město Holandska. O tom, že je to Ajax, podle fotbalového týmu, nezapochyboval ani na vteřinu

Poslední den na ostrově

Stále nemůžu uvěřit, že poslední den na ostrově je tady. Vždyť jsme teprve nedávno vystoupili z catamaránu a zítra ráno do něj máme znovu nastoupit? Volba je jasná, vybrat nejhezčí pláž a užít si koupačku se šnirchlováním v průzračně teplém moři. Všichni sedáme na naše plechové oře a vyrážíme na druhou stranu ostrova. Moje piráty silnic nezastaví zdejší hrozivé klesání, stoupání ani klopené zatáčky. Takže nezklamu ani tentokrát a přijíždím poslední. Rozesmívá mě představa, že by jim tady napadl sníh. Ani řetězy by jim nepomohly Po dvou týdnech ostrovu, dávám za pravdu tvrzení, že se jedná o nádherné místo pro šnorchlování a potápění. Fakt stačí šnorchlovací set, který se tu dá kdekoliv zakoupit už za 400 báthů, podívat se pod hladinu a otevře se vám krása zdejšího podmořského života. Ležím si na teplém písku, poslouchám jak se opět špičkují Tadeáš s Dominikem, kdo udělá víc kliků na jedné ruce a zároveň fascinovaně sleduji kousek od břehu skálu a na ní postavy. Postavy nějaký čas přechází po vrcholu, pod nimi se potápí a vynořuje potápěč a vzápětí jeden po druhém skáčou dolů. Ptám se Dominika, zda dokáže odhadnout výšku. Tak prý 8-10 metrů. Po chvíli se na mě podívá a řekne: " že na to nemyslíš?". Už mě zná až moc dobře. Mám strach, ale je to obrovská výzva. Když se šplháme po lanu na vrchol skály, uvidí nás Téďa a samozřejmě okamžitě míří za námi. Je mi jasný, že je z nás jediný, který se toho nebojí. Když vyšplhám nahoru, postavíme se a kouknu dolů, uvědomím si tu hroznou výšku a zároveň, že po tom laně už dolů nedokážu slézt. Jediná šance je opravdu do těch mořských hlubin skočit. Teď už tu stojí i vysmátý Téďa a tlemí se nám od ucha k uchu, že už jsme tam mohli být aspoň pětkrát. No tady už nic nevymyslíme, tak ať už to mám za sebou. Jeden krok do prázdna a už není cesty zpět. Vůbec nevím co jsem během pádu provedla, ale na hladinu jsem místo po nohách dopadla na stehna a zadek. Ve chvíli, když jsem prorazila hladinu jsem měla pocit, že jsem dopadla na betonovou desku. Když jsem stoupala k hladině, cítila jsem jak mě stehna neskutečně pálí a nebyla jsem schopná hnout nohama. Byla to neskutečná bolest. Dominik i Téďa skočili excelentně. Samozřejmě můj pád viděli ze shora, takže nemělo cenu zapírat jak je mi hrozně. Na pláži se začali vybarvovat první modřiny. A každé další ráno byly stehna barevnější a barevnější. 11 hodinový let z Bangkoku do Istanbulu nebyl právě příjemný zážitek. 

Poslední ohlédnutí za ostrovem Koh Tao

Stejně jako každá pohádka má svůj konec, tak je tu konec i naší dovolené na ostrově. Ráno si naposledy připravíme vajíčka v mikrovlnce. Máme svůj recept, jelikož nemáme vařič Vajíčka rozmícháme v misce, přidáme máslo a sůl. Zapneme na 1 minutu. Vyndáme, rozmícháme a znovu na jednu minutu. Postup opakujeme dokud nemáme vajíčka hotová ke křupavým toustíkům. Večer jsme si vždycky nakoupili šťavnaté, zralé ovoce u místních prodejců. Věřte, že stejně lahodné banány, mango, avokádo, melouny, dračí ovoce, ananas nebo mandarinky u nás neseženete. Ovocem jsme se opravdu cpali od rána až do večera.Naposledy se rozloučíme s kočičkou Tahú a kocourem, které se u Dominika zabydleli ještě před naším příjezdem. Naplníme jim misky granulemi a odjíždíme vrátit mopedy. Paní nachází na Tédi mopedu škrábance na řídítkách a chce to po nás uhradit. Naštěstí Dominik při převzetí oba mopedy podrobně nafotil. Takže OK. A teď se jdou sčítat škrábance na mém oři. Nakonec si paní podle tabulky řekne o 3.500 báthů. Neprotestujeme. Kdyby Dominik dvě hodiny nebrousil škrábance, které paní nenašla, do dokonalosti, byla by cena mnohem vyšší. Catamarán už na nás čeká v maríně. Poplujeme na ostrov Ko Samui a z něj přeletíme do Bangkoku. Neloučím se pouze s ostrovem, ale i s Dominikem. Pracovně tu zůstává ještě další 3 měsíce. Naposledy si zamáváme a než doplujeme po třech hodinách na Ko Samui, zpětně si promítám množství nádherných zážitků, které jsme tady zažili. Vzpomínám na "organizovaný" dopravní chaos, který vládl na ulicích ostrova. Platí zde jasné pravidlo. Vždy sleduj řidiče před sebou a toho nesmíš ohrozit. Pokud se bílá opice dostane do nehody, nemá moc šanci na vysvětlování. Zpětná zrcátka, přilby a blikny tu opravdu skoro nikdo nepoužívá. Na mopedech se jezdí zásadně vlevo, v žabkách, tílku nebo plavkách. Moped se dá půjčit kdekoliv. Na základě mé zkušenosti doporučuji pojištění a do zástavy dáváte svůj cestovní pas. Na ostrově se platí pouze hotově. Bankomaty jsou téměř na každém rohu. Masáže jsou úžasné a cena za hodinu kolem 400 báthů. Najdete je na pláži i v klimatizovaných budovách. Úplně nedoporučuji masáže na pláži ve večerních hodinách. Největším zážitkem se pro vás stanou žízniví komáři. Bez kvalitního repelentu, který tady koupíte, se neobejdete. A večer zásadně nevětrat.Pro nadšence doporučuji kurz potápění. V centru seženete díky vyšší konkurenci za 8.000 báthů, ale počítejte s vysokým počtem účastníků na kurzu. My měli za 11.000, ale byli jsme tam pouze tři. Lektor se nám skvěle věnoval a opravdu jsme si vše několikrát zkusili, dokud si nebyl jistý, že to zvládáme. Nemá cenu vozit oblečení. Prádelny jsou všude, ceny super a prádlo vždy nádherně voňavé. My všichni cestovali pouze s batohy a vešli jsme se každý do 7 kilo.Thajská kuchyně je lehká, se spoustou čerstvé zeleniny. Samozřejmě je chilli hlavní ingrediencí. Po prvních jídlech mi vždy hořely rty, takže jsem prosila obsluhu, aby na mém jídle s chilli šetřili. Poslední týden jsem se na spicy food těšila. Ryby od místních rybářů nám nejvíce chutnali v odlehlejších částech ostrova. Nejen ostrov, ale i zbytek Thajska zdobí ulice pestrobarevné lampiony. Večer rozsvícené podél pláží jsou opravdovou romantikou. Možná vám to přijde vtipné, ale nejvíce zranění je způsobeno pádem kokosu z palmy. Téďa si jeden takový prožil. Nešlo tedy o kokos, ale zlomenou kokosovou větev a odřené, nateklé rameno chladil několik dní. Všude po silnicích a ulicích posedávají velcí psi a jen tak koukají. Opravdu nic nedělají, ale je dobré se jim vyhnout a jim nepřejet ocas. Thajsko a stálý úsměv na tváři místních obyvatel si mě zamilovalo. I když lidé nežijí v přepychu a blahobytu jako my v Evropě, mám pocit, že jsou šťastnější.